Domnívám se, že celá tato kauza dalece přesahuje dimenzi sportu a to nejen kvůli tomu, že právě Armstrong byl svého času možná nejznámnějším a nejpopulárnějším sportovcem na světě. Připomeňme si, že za Armstrongem stojí úžasný příběh sportovce pocházejícího z neúplné a chudé rodiny, který v pouhých 22 letech vyhrál mistrovství světa, aby ho následně srazila nevyléčitená rakovina, se kterou si však k údivu lékařů dokázal poradit. Další vývoj je již notoricky známý. V letech 1999-2005 přichází pohádkových sedm triumfů ma staré dámě v řadě, které se o několik let později mění v prach, když se unavený a ke zdi přitlačený vzor nemocných lidí po celém světě přiznává, že během všech sedmi vítězných Tour dopoval.
Ve sportu by se samozřejmě nemělo podvádět a každé záměrné překročení pravidel je nutné důrazně trestat a to zejména v případě dopingu, který nejen dává svému uživateli obrovskou výhodu, ale je také životu nebezpečný. Zejména proto je potřeba bojovat proti tomu, aby se stal standartem, či jak se spíš hodí říci v případě cyklistiky, aby už standartem nebyl. Potrestat muže, který si z dopování udělal tak trochu další sport, je tedy rozhodně správné a spravedlivé. Fakt, že Armstrong by možná vyhrál Tour de France i ve světě bez dopingu, je přitom ireleventní.
Správné bylo potrestání zejména kvůli budoucnosti cyklistiky. To se projevuje již dnes. Při sledování letošní, ale i několika posledních Tour de France úplně vymizelo ono učené prohlášení „oni jsou stejně všichni nadopovaný, jinak by to přece ani nemohli ujet.“ Na tak zásadní proměnu obrazu cyklistiky sice neměl tak zásadní vliv samotný trest pro Armstronga, ale to co k němu vedlo určitě ano. Dohnat legendu a usvědčit ji z dopingu (o kterém mnoho lidí vědělo, jen chyběly důkazy) byla totiž největší motivace při vyvíjení nových testů a postupů pro kontrolu jezdců. Dovolím si zde tvrdit, že pokud by se Armstrong stal vítězem Tour třeba i třikrát, tak by ho komisaři nechali být s tím, že nikdy neměl pozitivní test. Tomuto tvrzení nasvědčuje i to, že dalším vítězům z Amrstrongovi éry tituly odebrány nebyly ač například o Ullrichově čistotě (i když ctím presumci neviny) nemám žádné iluze.
Spravedlivý byl trest samozřejmě kvůli tomu, že k provinění došlo a je tedy na místě, aby následoval adekvátní trest a to bez ohledu na to jestli se jedná o superstar typu Armstronga nebo například (kvůli dopingu nikdy nevyšetřovaného, jde pouze o příklad) domestika Padrnose. Chvályhodné také je, že antidopingové hnutí funguje ve vyspělích zemích světa na té úrovni, že si žádná národní organizace nebere servítky stíhat vlastní hvězdu. To se koneckonců potvrdilo právě u Armstronga, kterého přes všechny snahy nedokázala polapit UCI ani Francouzi, ale USADA (Americká antidopingová kancelář).
Otázkou ovšem zůstává jestli byl hon na Armstronga vedoucí k jeho zníčení fér. Pokud se podíváme na cyklistiku okolo přelomu tisíciletí, kdy tento Američan sbíral největší úspěchy, tak zjistíme, že je jen těžké uvěřit, že by doping nebyl v pelotonu standartem, což je mimochodem asi hlavní důvod, proč nebylo oněch sedm odebraných titulů přiděleno jezdcům na druhých místech. V té době se o prohnilé cyklistice mluvilo na všech závodech i mezi lajky sledujícími Tour de France v televizi. Nespokojenost tak pochopitelně sílila i u těch nejdůležitějších – u sponzorů a na to musela UCI reagovat.
Honba na Armstronga, která byla velmi intenzivní, i když se dlouho držela mimo zájem médií, rozpoutala obrovký transformační proces, který dovedl cyklistiku do 21. století. Díky přesným dopingovým kontrolám dnes její fanoušci řeší namísto honu na podvodníky spíše výbavu závodníků, statistiky a pak samotné dění na trati. Armstrongova éra tak byla zejména spouštěčem velkých změn a sám její hlavní protagonista se stal obětním beránkem, což by bylo správné pokud by společnost nešla ještě dál a nechtěla svůj bývalý idol úplně zadupat do země.
Nejvíc nefér je pak hon sponzorů snažících se vysoudit z Armstronga zpět všechny odměny do posledního centu. Velké firmy, které dříve doping v cyklistice tolerovaly se snaží vyčistit vlastní svědomí a zejména image před zákazníky. Těm už je to však jedno. Málokdo si dnes vybaví s jakými sponzory byl Armstrong spojován a investice do něj se společnostem vrátily již v době, kdy Američan vyhrával jeden závod za druhým. Byla by snad dnes pojišťovna SCA Promotions ochotná odevzdat zisky, které jim přinesla Armstrongova tvář například ve prospěch charity? Byla by stejná pojišťovna ochotná zrušit bez nároků na kompenzace smlouvy s klienty, kteří k ní přešli právě díky Armstrongovi? O ničem takovém tyto společnosti nemluví, takže jde spíše o snahu získat zpět investované peníze, ale zisky si ponechat.
Armstrong zajisté psychicky pomohl mnoha lidem s rakovinou a také přivedl spoustu dětí k cyklistice. Já sám jsem byl ostatně velkým fanouškem tohoto jezdce, hltal jeho knihy a vybudoval jsem si díky nim vřelý vztah k tomuto sportu. Za hrdinu však již Armstronga nepovažuji. Tím by byl, kdyby v pelotonu plném podvodníků zůstal čistým a třeba i průměrným domestikem. To však tento výbušný muž neměl v povaze. Již od mládí byl zvyklý vyhrávat jako lídr. Mistrem světa se přeci stal ještě před svou nemocí a to pravděpodobně bez dopingu.
